Jak už jsem vícekrát psala, většinu toho, co žijeme, máme v hlavě. Většina lidí, když jim řeknu, že to, co žijí, si sami tvoří, se zlobí. Už jsem si vyslechla: „To bych musela být strašná kráva, kdybych si to sama tvořila…“ A jiné podobné výroky. Jenže ono to tak je. Tedy ne to, že je ta osoba …, ale to, že si život tvoříme. Plno věcí si potřebujeme prožít proto, abychom se tím něco naučili a posunuli se dál. No a pokud danou situaci nezvládneme – často tím, že z ní utečeme, tak ji dostaneme časem znovu, ale v silnější podobě.
Velmi často se to projevuje v partnerských vztazích. Máte s partnerem nějaký problém a místo abyste ten problém vyřešili, tak ze vztahu utečete. Pak je jisté, že si najdete nového partnera, se kterým to na začátku bude vypadat doslova růžově, a vy budete mít pocit, že konečně máte toho, koho jste si přáli a koho si zasloužíte. No a ono je to tak, akorát jinak, než jste si představovali. Protože časem se vztah začne horšit a to do takové míry, že pravděpodobně bude mnohem horší než ten předchozí.
Důvod je jednoduchý – vesmír vás ještě silněji upozorňuje, že něco neděláte dobře a že se to máte naučit změnit. Jenže bohužel si plno lidí tento fakt neuvědomí a začne obviňovat toho druhého, jaký je hrozný, a sebe, jak si mohli zase někoho takového najít. Člověk obvykle nehledá chybu v sobě a svém jednání a už vůbec si neuvědomuje, že ti druzí mu jenom něco zrcadlí a hrají hry pro něj, aby se něco naučil, nebo si v sobě něco vyčistil.
Život je totiž jedno veliké divadelní představení, ve kterém jsme hlavním hrdinou my sami a ostatní herce si do něj zveme – některé vědomě, některé nevědomě. Celé divadlo má za účel, abychom se naučili to, s čím jsme se na tuto planetu do tohoto svého života narodili. Někdo si potřebuje prožít komplikované partnerské vztahy, někdo jiný řeší rodičovství, jiný práci…
Před mnoha lety mi to bylo popsáno tak, že si mám představit, že v kruhu sedí plno duší, jedna zvedne ruku a řekne, já se mám naučit postavit se tomu, když mi někdo ubližuje, protože to ještě neumím. A už jsem to řešila mockrát a pořád jsem to nezvládla, tak bych to potřebovala silněji. Na to se zvedne jiná nádherná a láskyplná duše a řekne: „Dobře. Z lásky to pro tebe udělám. Ty se narodíš jako žena a já muž, tehdy a tehdy se setkáme, dáme se dohromady a já ti pak začnu škodit a ubližovat, aby ses to naučila.“ No a jak se domluví, tak se i stane. Potkají se, dají se dohromady a ten muž jí bude moc ubližovat. A je jen na ní, jestli už to zvládne, nebo ne.
Pokud se nad tím zamyslíme, tak byť to navenek tak nevypadá, škodící člověk to pro toho druhého dělá z lásky. Byť na nevědomé úrovni, protože si tyto dohody duší na vědomé úrovni nepamatujeme. Já sama mám za sebou velmi těžkou životní situaci, která vznikla dohodou duší. Ale to je můj velký sci-fi příběh, který má na zveřejnění ještě čas.
Popíšu velmi zkráceně jeden příběh. Mám známou, jejíž syn měl partnerku, se kterou měli syna. S partnerkou se rozešli a on syna vychovával se svými rodiči. Ona s nimi nebyla. Všichni se na ni dívali velmi negativně. Tento stav trval několik let, až chlapec začal chodit na ZŠ. Matku mu suplovala babička. Syn si pak našel novou přítelkyni. Vše vypadalo růžově a jeho matka o ní mluvila v superlativech a o té první škaredě. Pak se ale situace v rodině začala měnit. Nová partnerka jej začala ovládat, štvát proti vlastní rodině… až jej od jeho původní rodiny naprosto oddělila, včetně malého chlapce, kterému prarodiče těžko vysvětlovali, proč se o něj tatínek nezajímá. Naopak se k chlapci vrátila původní matka a s babičkou narovnala vztahy. Je to velmi zkrácená verze příběhu, která krásně ukazuje, že to celé nebylo jen o partnerkách, ale o „nedospělosti“ jejího syna. Kdyby první vztah nenechal dopadnout tak, jak dopadl a problém řešil, nemusel dostat tak těžkou další lekci a s ním i jeho původní rodina. A protože už s ní řadu let není v kontaktu, stále se nenaučil to, co se měl naučit… Nicméně mu nic nelze vyčítat. Všichni zainteresovaní si to mají prožít. Času na učení máme všichni dost. Co nezvládneme v tomto životě, budeme řešit v tom příštím…
Ale na „kdyby“ se nehraje. Všichni máme neomezený počet možností výuky na této planetě. A je jen na nás, jestli si potřebujeme stále natloukat nos, nebo jestli se jsme ochotni poučit a posunout dál. Mám kamarádku, která také už vystřídala více vztahů, a vždy to skončilo stejně. Na začátku euforie, že tento je jiný než ten předchozí, a pak těžké vystřízlivění ze vztahu, který je velmi podobný těm předchozím, dokonce spíš horší.
Radila jsem jí, ať nespěchá do dalšího vztahu a nejdříve dá do pořádku sebe, vyčistí své podvědomé programy a hlavně vztah s otcem. To, jak vycházíme se svým otcem a jak o něm smýšlíme, velmi ovlivňuje naši volbu partnerů. Muži to mají stejně s matkou a partnerkami. Ona mi vždy řekla, že už na sobě zapracovala a už to bude hezké. Není…
Našimi největšími zrcadly jsou naši partneři a rodiče.
Například když si sami sebe nevážíme, nemůže si nás vážit ani partner. Můžeme být sebehodnější a milejší, úslužnější, dobrosrdečnější…, ale pokud si nevážíme sami sebe, nemáme se rádi, nemáme k sobě a svému tělu úctu, nemůžeme od nejbližšího okolí očekávat, že by se k nám hezky chovalo. A pak se můžeme ještě více obviňovat, co děláme špatně, anebo odsuzovat partnera…, jak je k nám škaredý… Přitom stačilo se nad tím, co nám zrcadlí, zamyslet a změnit své chování a vztah k sobě samým. Toto byl i můj případ. Jednak mi trvalo na to vůbec přijít a pak s tím něco udělat. A také je důležité si uvědomit, jestli si vážíme my jeho.
Také je potřeba si ujasnit, že nikdo nejsme ničí majetek, a tudíž nikdo s nikým nemusí být. Partnerské vztahy by měly vznikat ze vzájemné lásky a být založené na vzájemné úctě a respektu. Pokud nám toto rodiče nedali do vínku, tak si asi vícekrát nabijeme…, než na to přijdeme. Ale nemůžeme se za to na ně zlobit, protože jsme si je vybrali, abychom dětství prožili právě takto. Například žádné jednání partnera (ani naše) není samozřejmé, takže by za milé jednání měla následovat vděčnost. Pozor ale na to, abychom nic nedělali s tím, že za to očekáváme vděčnost!
Když nám partner/ka přichystá snídani, uvaří oběd, upeče koláč…, měli bychom za to s láskou poděkovat, políbit jej/ji… Stejně bychom měli reagovat na připevněnou poličku… Ale platí to i obráceně, takže když my uděláme něco pro něj/ni, tak by měla od něj/ní přijít stejná reakce. Pozor ale, abychom si takové jednání nevynucovali – já jsem udělal/a to a to a ty sis toho ani nevšiml/a, nepoděkoval/a… Pokud je náš vztah vzájemně láskyplný, tak by takovéto jednání mělo být samozřejmostí.
Problém je ale v tom, že plno lidí nedostalo takovéto jednání od rodičů do vínku. Proto se takto chovat neumí a pak často přicházejí výčitky… Nemůžeme partnerovi – partnerce vyčítat něco, co neumí. To ale neznamená, že to musíme akceptovat. Máme minimálně dvě možnosti. Buď jej/ji přijmeme takového/takovou, jaký/á je, smíříme se s tím, ale pak mu/jí to nebudeme vyčítat, a nebo si s partnerem/partnerkou promluvíme, sdělíme jí, co bychom rádi, jak to vidíme my a zda je ochoten/ochotna se tomu přizpůsobit… No a pak je samozřejmě možnost vyměnit partnera.
Často nemáme z původní rodiny stejné návyky a také plno lidí si ani neuvědomuje, že u jejich rodičů něco nebylo v pořádku. Ale co to znamená, že něco mělo být jinak? Pokud oni navzájem jeden druhého akceptovali, tak to bylo v pořádku. Pokud jednomu z nich chování druhého vadilo a žili spolu takto i nadále, určitě to mohlo tomu nespokojenému přinést zdravotní problémy…
Za nejdůležitější věc v partnerství – a to na jakékoliv úrovni (pracovní, milostné, kamarádské…) jednoznačně považuji komunikaci. Pokud vázne komunikace, vznikají různá nedorozumění. Velmi často pak jdou lidé do domněnek a to je cesta do pekel. Lidé by se měli naučit spolu otevřeně komunikovat na jakékoliv téma už od začátku vztahu. Hlavně by to mělo probíhat v klidu. Ačkoliv je o mužích známo, že nemají rádi otázky, tak pokud sami nemají snahu o otevřenou komunikaci, tak jsou otázky na místě. Vždy záleží na situaci, způsobu položení otázky, tónu…
V rámci komunikace jsou pro ženu důležité pocity. Neměla by je v sobě schovávat a dusit. Pokud se v nějaké situaci necítí komfortně, měla by to protějšku říct a ptát se na jeho postoj, co je on ochoten udělat, změnit…, aby se tak necítila. Samozřejmě, že to platí i pro muže. Všechny takovéto rozhovory by měly probíhat v klidu v příjemné atmosféře. Pokud jste z nějakého důvodu v nepohodě, tak rozhovor odložte. Je velmi nepravděpodobné, že v bouřlivé atmosféře něco vyřešíte. A opět to platí pro jakýkoliv vztah – rodičovský, partnerský, pracovní, kamarádský…
Pozor ale na to, aby se ta komunikace – byť v příjemném tónu – nezvrhla v citové vydírání. Vím, o čem mluvím, protože na tom měla vztahy založené moje máma. Takže jsem si toho užila až až. Nejspíš jsem to na začátku svého partnerství pak dělala i já svému partnerovi. Obvykle do života vstupujeme s vzorci převzatými od rodičů. Jakmile si uvědomíme, že jsme převzali něco, s čím nejsme v souladu, je potřeba se na to zaměřit a nedělat to. Takové chování jsem si jako patologické vyhodnotila dávno, takže to již dlouho nedělám a s mámou to mám vyčištěné. Mám ji moc ráda.
Ve správně nastaveném vztahu – a to opět platí pro všechny druhy vztahů – by obě strany měly mít možnost svobodné vůle rozhodování, aniž by tím ubližovaly tomu druhému. Je to opravdu velmi důležité. Například – chtěla bych jít do kina na film a partner ne – takže půjdu třeba s kamarádkou. Chci se strašně moc vdávat a partner se nechce ženit. Je nutné si spolu sednout a probrat to. Vyslechnout postoje obou stran a pak se rozhodnout, zda je to pro druhou stranu akceptovatelné. Pokud ne, tak se najde jiný/jiná, který/á to bude mít stejné jako já.
Nelze nikdy druhého člověka k čemukoliv nutit. Takovéto vztahy nefungují, případně je v nich minimálně jeden nešťastný. Oba by měli být v partnerství dobrovolně a měli by se tam cítit příjemně.
Pokud svůj život povedeme v souladu se svým tělem, srdcem a duší, tak se prakticky neustále rozhodujeme. A to i v partnerství. Pro někoho to může znít šíleně, ale na nevědomé úrovni si denně ráno volíme, jestli budeme i nadále s tímto partnerem a stejně tak se rozhoduje on. Tuto volbu lehce poznáme – stále s námi je nebo my s ním, nebo některý z nás ze vztahu odešel. Není to o střídání partnerů jako ponožek, ale o bytí v souladu se sebou samým. Pokud na sobě pracuje jen jeden a tím se druhému vzdaluje, tak přijde čas, kdy si nejspíš uvědomí, že už s tím druhým nejsou kompatibilní. To se stalo mně. Ideální je, když na sobě pracují oba partneři a tím rostou spolu. Ale ne vždy to takto funguje.
A to se opět týká všech druhů vztahů. S někým se jen potkáme, s někým jiným ujdeme delší cestu a s někým dalším můžeme jít společnou cestou celý život. Setkáme se, a dokud si navzájem něco dáváme, tak jdeme spolu životem dál. Ve chvíli, kdy si už nemáme navzájem co dát, naše cesty se rozcházejí. A je klidně možné, že se opět naše cesty zkříží. Mohli jsme se každý někam posunout a opět si porozumět. Stalo se mi to s kamarády i kamarádkami.
Za velmi důležité považuji do života, a tím pádem i do vztahů, dostat lehkost.
Ve chvíli, kdy s něčím pociťujeme tíhu, to není ono. S tím souvisí lpění. Často na něčem nebo někom lpíme a pak se to/ho bojíme pustit. Pokud budeme cítit se vším lehkost, tedy i s tím, že nás něco nebo někdo může opustit a stejně tak, že my můžeme něco nebo někoho opustit, tak si tím otevíráme prostor pro to, že nám do života může přijít něco nebo někdo nový. Pokud se o to pokoušíte a nedaří se vám to, tak máte v sobě nějaké nastavení nebo blok, který vám v tom brání. Potom je potřeba to vyčistit. S tím vám ráda pomůžu.
Já jsem byla vychovávaná v tom, že si mám najít toho pravého a být s ním až do konce života. Navíc si někde (na radnici, v kostele…) slíbíte, že v dobrém i zlém… Ale jak může člověk na začátku vědět, že ten druhý je pro něj ten pravý a jakou cestou se každý z nich posléze vydá? Dá se jít cestou společnou, ale také cestou jednotlivce, který žije jen vedle druhého, ne s ním. Takový vztah ale moc nedává smysl a je s podivem, jak moc lidí to má právě takto.
Často se do vztahu jde s nějakým očekáváním a pak logicky může přijít zklamání. Navíc se může dostavit pocit viny, co dělám špatně, že to takto dopadlo, co jsem mohl(a) udělat jinak… A co když nic není špatně? Prostě si ti dva spolu něco odžili, něco si předali, někam se posunuli, nebo taky ne, a teď mají jít dál a je vedlejší, jestli spolu nebo ne. Toto se týká všech druhů vztahů. Prostě se s někým potkáte a nějaký čas můžete jít společnou cestou a pak se rozejít. Někdo naším životem proletí jako létavice, s jiným jdeme společně dlouho. A všechno je v pořádku.
Za základ fungování jakéhokoliv vztahu mimo již výše zmíněné lehkosti považuji tyto věci:
vzájemný respekt, úctu, otevřenou komunikaci, důvěru a vděčnost.
U partnerského vztahu oba potřebují pochopitelně i vzájemnou lásku.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.