Jak už jsem psala dříve, každý si svůj život tvoříme. Něco děláme podvědomě, něco vědomě.
Na podvědomé úrovni nám v tom „pomáhají“ podvědomé programy, které jsme získali v průběhu života. Mnohé jsme převzali v dětství. Většinu od rodičů, sourozenců, kamarádů, ale také od učitelů, lékařů, vedoucích kroužků… Některé jsme si vytvořili, když jsme se snažili něco zakrýt…
Například pokud nás rodiče nevedli k upřímnosti a otevřenosti, protože nás za sdělení našeho názoru trestali – je jedno, jestli jen slovně, nebo i jinak – naučili jsme se ho postupně nesdělovat a svých požadavků se začali domáhat „oklikou“.
Kupříkladu po nás rodiče chtěli, abychom s nimi šli na výstavu, do divadla, jeli k babičce, pomohli jim na zahradě apod., aniž by to s námi konzultovali, a nám se to nelíbilo či nehodilo… Pokud je náš názor nezajímal, jak jsme (coby děti) mohli docílit svého? Nejjednodušší cesta vedla přes nevolnost, nemoc, úraz…
Dítě si takový stav může navodit vědomě, a když to udělá vícekrát a vyjde to (rodiče od záměru ustoupí), vznikne tím program – když někam nechci jít, onemocním. Pak už to nemusí vyvolávat vědomě, tělo to zvládne podvědomě. Stačí, aby si dítě uvědomilo, že někam nechce jít, a udělá se mu špatně.
Když už jsem u toho zdraví, je tam více možností, jak si vytvořit podvědomý program „na nemoc“. Mně až v dospělém věku došlo, že když jsem v dětství bývala hodně nemocná, že to mohl být takový program. Jezdila jsem často s maminkou k lékaři do Šumperka. Od lékaře jsme vždy šly do cukrárny, kde jsem dostala zákusek a šlehačku s čokoládou. Milovala jsem to.
Nikdy mi nedošlo, že to je krásné propojení – onemocním, pojedeme k lékaři a skončíme v cukrárně. A protože jsem se na podvědomé úrovni měla moc ráda, nikdy nemoc nedošla do fáze, která by pro mě měla být příliš zátěžová.
Ono je běžné, že rodiče chtějí dítěti nemoc zpříjemnit, a proto jim při léčbě často dovolují činnosti a často i dávají věci, které běžně nemohou dělat či mít. Koukání na pohádky, na televizi, hry na mobilu, sladkosti… A opět to může vytvořit podvědomý program: když budu nemocný/á, tak mohu dělat…, dostanu…
Je v rukou rodičů ohlídat si, aby takovéto programy děti díky jejich chování nezískaly. Pokud mají dětí více a k nemocnému dítěti se chovají takto neobvykle, může to špatně ovlivnit i ty další děti.
Spoustu věcí tvoříme a ovlivňujeme na nevědomé úrovni, ale často i s nedozírnými následky. Takovou těžkou hybnou silou je kolektivní vědomí. Sem se „zapisují“ názory velké části lidí. Hodně je to vidět na počasí. Pro spoustu lidí je sníh „bílé svinstvo“. Nechtějí ho. Důvodů je více – nebaví je jej odhazovat, odklízet, vadí jim na silnicích… A protože těch, co takto uvažují, je opravdu hodně, a je to už i v kolektivním vědomí, není divu, že je sněhu v zimě málo…
Ještě šílenější mi přijde, že počasí někteří lidé ovlivňují schválně, vědomě, ale nedělají to v souladu s přírodou. Narodili jsme se v Československu, tedy v mírném pásu, kde je jaro, léto, podzim a zima. Každé toto období má své charakteristiky a dá se říci, že se jeden rok v přírodě dá i přirovnat k životu člověka.
Na jaře se otepluje, vše se probouzí, klíčí, má plno síly, energie…, na to navazuje léto, kdy je hodně teplo a dochází k tvorbě plodů…, pak přichází podzim, kdy se pomalu ochlazuje, plody dozrávají a sklízejí se, opadává listí, tráva už nemá energii, zasychá… a pak nastává zima, kdy se příroda ukládá ke spánku, odpočívá, mráz ledacos vypálí, zem přikryje sníh a nastal čas klidu. Ledacos umřelo, aby se na jaře narodilo nové…
Lidé žijící v tomto prostoru by měli také držet tento rytmus. Jenže lidé svá těla neposlouchají, jdou do všeho hlavou, násilně, vždyť přece „poručíme větru dešti“… Je často sucho. Proč asi? Vnímáte, jak lidé mluví? To máme hezky – když svítí slunce. To máme škaredě – když prší, kdy zase bude hezky?… I v médiích se redaktoři vyjadřují v podobném slova smyslu – meteorologové hlásí, že bude hezky, užijte si den, když prší, říkají, jak je škaredě a kdy konečně bude hezky…
Ještě jsem neslyšela uvědomělého redaktora, který by řekl: „Dnes bude celý den pršet, to je dobře, že příroda získá vláhu. A vy si, milí posluchači/diváci, dnes zajděte do divadla, kina…, nebo zahrajte nějaké hry…, nebo jenom odpočívejte…“
A teď se navíc začali objevovat lidé, kteří se v rámci seberozvoje učí ovlivňovat svoji realitu různými technikami, například kvantováním, a ty techniky používají ve svůj prospěch i proti přírodě. Mrzí mě, že i lektoři těchto technik to dělají a pak se i chlubí, jak se jim povedlo „nakvantovat“ teplo v únoru, protože se od moře chtěli vrátit do tepla…
Šílené. Já se snažím žít v souladu s přírodou. Také ovlivňuji počasí, ale vždy v souladu s přírodou. To, že si odkloním mrak od místa, kde potřebuji na pár hodin sucho, přírodu neohrozí, a i tak, když to tvořím, dodávám k tomu, aby mi bylo vyhověno, pokud je to v souladu s přírodou. Mezi lidmi je velmi rozšířeno sobectví založené na JÁ CHCI.
Navíc tento způsob chování s sebou často nese zdravotní problémy. Naše těla stejně jako příroda chtějí odpočívat, ale lidé jim to obvykle nedopřejí, protože ještě musí stihnout, zvládnout, udělat… to a to… a mnohdy se u toho nedívají nalevo ani napravo. Pak se diví, když onemocní…
Lidem velmi chybí slušné chování a respekt k druhým lidem, jejich názorům, k přírodě… a pokora, se kterou by měli vše přijímat. Pak se nemohou divit, že se příroda bouří různými svými zásahy.
Mnozí lidé výše popsaný rytmus ignorují. Jdou si za svým a nevnímají, že jim jejich tělo obvykle jemnými náznaky říká, že chce něco jiného. Pokud to tak trvá delší dobu, tak se jemné náznaky změní na silnější upozornění a pokud člověk ani na toto nereaguje změnou chování, může dojít k velmi silnému „kopanci“.
Naše těla potřebují nutně odpočinek a zimní období je k tomu velmi vhodné nejen proto, že příroda odpočívá, jsou krátké dny…, ale také proto, že v předchozích obdobích roku jsme byli obvykle dost aktivní, a tudíž je tělo unavené. Ti, co mají zahradu, měli na podzim spoustu práce před zimou, takže jejich těla byla hodně unavená a je naprosto logické, že si chtějí odpočinout.
Pokud jsou fyzicky unavená, tak opravdu ten odpočinek by měl mít klidový režim, ne tedy formu aktivního odpočinku. Například lyžováním, bruslením… si vyčistíte hlavu, ale unavené tělo si při tom neodpočine. Lidé se diví, že jsou po zimě unavení, ale je to naprosto logické, pokud v zimě neodpočívali.
Všichni bychom se měli naučit poslouchat svá těla a vycházet jejich požadavkům vstříc. Pokud chceme, aby nám dlouho vydržela a byla zdravá, je nutné se k nim podle toho chovat. Svá přání a touhy je potřeba naplňovat v souladu s požadavky těla, ale současně v souladu s přírodou.
Slyšela jsem krásný příměr. Když jedete autem a začne blikat nějaká kontrolka, velmi rychle začnete řešit problém, na který kontrolka ukazuje. Nepřekryjete ji, neděláte, že ji nevidíte… A když tělo jemným náznakem – rýma… dává najevo, že něco neděláte dobře, tak na to mnoho lidí reaguje nějakým lékem, v lepším případě bylinkou…, ale nezastaví se a nezeptají se: „Co se mi tělo snaží říci?“
Takže pokud si chcete tvořit hezký a spokojený život, chovejte se tak, aby to bylo v souladu s vaším tělem a s přírodou. Pokud neumíte komunikovat se svým tělem nebo vnímat, co vám říká, mohu vám s tím pomoci. A ověříte-li si, že to bude v souladu s vaším tělem, klidně si dopřávejte i sladkosti.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.