Už ve škole jsem se ptala žáků, jestli vědí, jaká činnost je pro náš život nejdůležitější. Co děláme nejčastěji? Jako nápovědu jsem uvedla, že to děláme denně. Neuhodl to nikdo. Je to volba.
Ráno volíme, jestli vstaneme, nebo ne. Pak jestli se umyjeme, nebo ne. Pak jestli se nasnídáme, nebo ne, pak jestli si dáme čaj, nebo kafe, malý hrnek nebo velký hrnek… Pak co si vezmeme na sebe… Všichni to považujeme za samozřejmost, a právě proto mnoho věcí volíme automaticky. Jedeme na autopilota.
Bohužel často jedeme v zajetých kolejích, které jsme od někoho převzali. Nejčastěji od rodičů, ale nejen od nich. Ovlivňuje nás prostředí, ve kterém se pohybujeme, takže i ostatní rodinní příslušníci, učitelé, kamarádi, partneři, sousedé, politici…
Naučili jsme se, že život vypadá tak a tak, žije se tak a tak… Obvykle nad tím nikdo nepřemýšlí, protože to přijal. A proč to tak přijal? Protože tak žijí ti okolo něj, a tudíž si myslí, že tak je to normální.
Vůbec je zajímavé zamyslet se nad tím, co je normální. Jak víme, co je normální, a co ne? Obvykle bereme za správný názor většiny. A jak víme, že to, co si myslí většina, je dobře? Co když to tak není, ale lidé si to myslí, protože si to přece myslí většina?
Mnohé názory se lidstvem nesou staletí. Proč? Často je to výsledek působení církví. Jenže církve nehlásaly pravdu, ale to, co se jim hodilo, aby mohly ovládat lidi. Nádherně, ale drsně to ukazují například filmy Kladivo na čarodějnice a Goyovy přízraky.
Díky mnoha životním zkušenostem vím, že se sem reinkarnujeme. Tato planeta je planeta učební. Duše se sem rodí se učit. Pro mnohé lidi je tato představa nepřijatelná, ale to vůbec nevadí. Naše duše se z nějakého vesmírného důvodu potřebují naučit všemu. To ale znamená dobru i zlu. Vše potřebují prožít na fyzické úrovni.
Proto jsme všichni byli vražděni i vraždili a páchali jiná zla, která byla páchána i na nás. V jiných životech jsme dělali dobro nebo bylo působeno dobro nám. Všechny duše nejsou stejně staré a stejně vyspělé. Proto ve stejné době různé duše procházejí různými zkouškami. Co se nenaučíme v jednom životě, naučíme se v nějakém z příštích životů. Teprve až se naučíme vše, přestaneme se sem rodit.
Bylo mi to vysvětleno zhruba tak, že „nahoře“ je plno duší, které se ještě něco potřebují naučit. Tyto duše se mezi sebou domlouvají, co ještě neumí a potřebují se naučit. Tam nahoře je bezpodmínečná láska. Například nějaká duše neumí čelit násilí a potřebuje se to naučit. Tak se jí z obrovské lásky nějaká duše nabídne, že jí s tím pomůže. Ty duše se domluví, že se sem narodí, v určitém věku se seznámí, stanou se partnery a pak duše „učitelka“ začne škodit a chovat se špatně. Na té druhé duši (té, co se učí) potom záleží, jestli to zvládne, nebo ne. Má to celé jednu obrovskou nevýhodu. Rodíme se sem s tím, že si nepamatujeme ani zkušenosti z minulých životů, ani proběhnuvší dohody s jinými dušemi. Ale můžeme se k těmto informacím dostat. (Akáša, regrese…)
Z toho vyplývá, že si duše volí rodiče, kterým se narodí, a další učitele… Neznamená to, že je ten život dopředu daný. Zvolili jsme si učitele, ale je na nás, jestli v té výuce uspějeme, nebo ne, a jakým směrem se bude náš život ubírat dál. Určitě to bude znít drsně, ale i potrat se stane duši, která si to potřebovala prožít…
Každý z nás je tvůrcem svého života. Hodně lidí si to nepřipouští a přijalo život na autopilota, protože je to pohodlné. Navíc pak také lidé často své nezdary či jiné nepříjemnosti svádí na druhé lidi, osud… Některé věci jsme si předurčili těmi dohodami – asi ty nejdůležitější – ale ostatní věci si tvoříme sami.
Hodně věcí děláme proto, „že se to má“. Opět to je jen převzatá informace od někoho. Hodně to souvisí s tím, že jsme mnozí byli vychování v tom, že nemáme myslet na sebe, protože je to sobecké. Pak často děláme mnohé věci kvůli druhým lidem.
Uvedu pár příkladů, za které se na mě klidně někdo může zlobit.
Například jsou rodiče, kteří mají domek se zahradou a pěstují různou zeleninu a ovoce. Jak stárnou, nezvládají už zahradu tolik opečovávat a vyžadují to po svých dětech. Ty, ačkoliv mají svých starostí dost, jim jezdí pomáhat a jsou často ztahané, nestíhají své věci… Správně by to mělo být tak, že pokud to ty děti baví a naplňuje, tak by to měly dělat, ale pokud je to pro ně zátěž, měly by to odmítnout s tím, že pokud už na to rodiče nestačí, tak ať zahradu zatravní, nebo si najmou zahradníka… Není to jejich povinnost. Neměli bychom jít proti sobě, protože si tím mimo jiné určitě způsobíme zdravotní problémy. A to by rodiče také určitě nechtěli.
Další příklad – rodiče vás vychovají tak, že si máte počkat na toho pravého partnera, toho si vzít a být s ním až do konce života. Krásná pohádka, které jsem také věřila – vychovali mě tak. Pokud toto přijmete za jediné správné, jste s ním, i když vám třeba ubližuje, a říkáte si například, že je na vás něco špatného, nebo že děláte něco špatně…, tak ve vztahu dál setrváváte a trápíte se. Jste velmi nešťastní, ale nechcete to změnit, různě to omlouváte, protože to považujete za svoje selhání. Zbytečně. Je to špatně, protože se vám navíc těžko s tímto přesvědčením „plní úkol“ – pokud jste se narodili právě díky již výše zmíněné dohodě a váš partner vám ubližuje proto, abyste se naučili tomu vzdorovat.
Nebo když se s někým o něco dělíte a nepovedlo se vám to rozdělit přesně na půlky (čokoláda, zmrzlina, nalitý nápoj…), tak přestože byste rádi tu větší část, obvykle vám proletí hlavou, že je to vůči tomu druhému sobecké, a tak mu dáte tu plnější či větší část, nebo mu alibisticky řeknete, ať si vezme první, a doufáte, že uvažuje stejně a vezme si tu menší část. Pak vás ale zaskočí, pokud si vezme tu větší. Avšak on to udělal správně, protože si vzal tu, kterou chtěl. Vy jste měli stejnou možnost, nicméně jste jí nevyužili.
V současné době plno lidí pomáhá lidem z Ukrajiny. Co když to tak někdo necítí? Ale vidí, co dělá a říká okolí. Pod vlivem kolektivního vědomí se pak nemusí cítit dobře a může se i obviňovat, že to nevnímá jako ostatní… Ale tak to není. Každý žije a dělá to, co potřebuje žít a učit se. Takže nic není špatně na tom, když to někdo cítí jinak. Pravděpodobně už tyto zkušenosti má zvládnuté a má se učit něčemu jinému.
Co z toho všeho vyplývá? Měli bychom se zamyslet, jestli opravdu žijeme svůj život, nebo život někoho jiného. Velmi to souvisí s pojmem sebeláska. Pokud jsme sami sebou a žijeme svůj život, tak si vždy vybereme to, co „chceme“. Tedy správně by to mělo být to, „co je pro nás nejlepší“. Bohužel ne vždy chceme to, „co je pro nás nejlepší“. Tady ale často rozhoduje ego.
Narodili jsme se s duší, která všechno ví. Vždyť má mnohaleté zkušenosti. Tak jí důvěřujme. Je potřeba se naučit se na ni napojit a poslouchat ji. Já poslouchám své srdce, které je na ni napojené. Někdo tomu může říkat i intuice. Nejdříve je důležité si uvědomit, kdy jedeme na autopilota, a začít s tím něco dělat.
Zkuste začít drobnostmi – ráno v koupelně – použiju tuto pastu na zuby, nebo jinou…? Když stojím u šatníku, nebrat automaticky nějakou halenku, na kterou jsem zvyklá, ale zeptat se své duše, svého těla, kterou halenku by dnes chtělo, a dát mu na výběr. Je možné, že aniž dáte výběr, tak vám oči sklouznou na nějakou konkrétní halenku. V kuchyni – dám si jogurt jako každé ráno, nebo chleba s máslem a medem? … Já jsem se ptala, jestli ovocný, zelený, nebo bylinkový čaj, a odpověď jsem „neslyšela“. Když začínáte, není dobré volit mezi věcmi, které se moc neliší. Rozdílnější je káva versus čaj.
Intuici máme všichni, ale většina z nás ji ignoruje. Je to ta informace, která jen jakoby velkou rychlostí hlavou „proletí“. Často ji tím, že ji obvykle ignorujeme, už ani neregistrujeme. Takže se zkuste, když se na něco chcete svého srdce zeptat, zaměřit na to, jestli nějaká hodně rychlá myšlenka neproletí. Pak jsou mezi námi lidé, kteří jí nevěří, protože se jim zdá, že je to blbost.
Mně se to stalo, když na mě poprvé promluvila jedna kobyla. Samozřejmě, že to nebylo nahlas. Ona pochopila, že jsem té informaci nevěřila, tak druhý den udělala neskutečně šílenou věc, abych uvěřila, že to myslela vážně. Byla nemocná a chtěla po mně, abych ji co nejdříve nechala uspat… Nebylo to pro mě lehké, ale musela jsem to udělat.
Mnozí si nevěří a mají potřebu si ty informace nějak ověřovat. Dá se to zjistit kyvadlem, ale to každý nechce dělat. Dobré jsou také kroužky. Spojíte oba palce s ukazováčky téže ruky tak, aby vznikly dva kroužky do sebe uzavřené – jako u řetízku. Řekněte slovo PRAVDA a položte otázku a zkuste řetízek roztrhnout. Pokud to nejde, jedná se o „ano“, pokud to jde, tak „ne“. Metod je více – kineziologie…
V Accessu máme metodu LEHKÝ – TĚŽKÝ. To znamená, že to, co je pro nás lehké, je v souladu s duší, a to, co není v souladu, je pro nás těžké.
Pokud se chcete tuto metodu naučit, dám vám návod:
Vezměte do ruky něco – třeba jablko. Zavřete si oči a řekněte si „držím jablko“. A vnímejte, jak na tuto informaci reaguje tělo. Takto reaguje na pravdu. Pak si řekněte nějakou jinou věc – opět není vhodné něco moc podobného – například „držím botu“. Vnímejte, jak se cítí tělo. Takto reaguje na lež. (U každého to může být jinak. Mně se stáhne hrudník.) Pokud vám to nepůjde, použijte něco ještě odlišnějšího. (Mně to ze začátku nešlo, tak mi bylo řečeno, ať třeba řeknu „držím hovno“. To byla reakce!!!)
Toto vnímání je potřeba trénovat. Až to pro vás bude snadné, používejte jej v jakékoliv oblasti života. Poznáte dokonce i to, když vám někdo bude lhát. Naučte se před položením otázky říct slovo PRAVDA. Samozřejmě, že to vše nemusí být nahlas, ale klidně jen v duchu.
Jakmile se to naučíte, je dobré si vše zautomatizovat tak, že budete stejně postupovat při každé vaší volbě. Používat „vnitřní intuici“ bude pro mnohé lidi lehčí, než naučit se tím, co nám duše radí, řídit. Například vám vyjde, že nemáte jít s kamarádkou do kavárny, a vám připadne nemožné ji odmítnout. Nebo po vás bude maminka chtít nějakou práci a vám vyjde, že teď máte odpočívat. Je potřeba se naučit jí říci, že to uděláte později, a ona vás buď bude respektovat, nebo si poradí jinak. Totéž ale platí i pro vás. Takže pokud po někom něco chcete a on cítí, že má udělat něco jiného, musíte jej respektovat a nijak si to nevynucovat. Mnozí lidé používají citové vydírání druhých k dosažení vlastních požadavků. Tak by to být rozhodně nemělo.
Pokud chceme, aby druzí lidé respektovali nás, musíme také my respektovat je.
Tady se nabízí staré známé „co nemáš rád sám, nečiň druhým“.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.