Sebeláska

Vyrůstala jsem v prostředí a v době, kdy se obecně bralo, že máme myslet na druhé, protože myslet na sebe je sobecké. Proto jsem taková byla a také jsem se tak chovala. Upřednostňovala jsem přání a potřeby druhých, řešila, jestli je druhým lidem dobře, jestli jsou zdraví… Vnitřně jsem byla přirozeně odmala samaritánka. Jednak mě k tomu vedli, ale také pro mě bylo přirozené, že jsem chtěla stále druhým pomáhat. Mimochodem to dělám dodnes, ale už k tomu přistupuji jinak.

Velmi často mi bylo vytýkáno, co dělám špatně, jak jsem hrozná… Pamatuji si, jak jsem v dětství každý večer před spaním přemítala, co jsem zase ten den udělala špatně… Neměla jsem se ráda. Kdo by také tak hrozného člověka mohl mít rád?

Většinou to vznikalo z nenaplněných očekávání druhých lidí. Opravdu hodně dlouho mi trvalo si uvědomit, že často nežijeme svůj život, ale život druhých lidí. Že se snažíme naplnit očekávání druhých lidí, místo abychom poslouchali své srdce a podle toho se chovali. K této „výuce“ jsem si zvolila pro tento život úžasné trenažery v podobě mých rodičů a mého manžela.

Vybudovala jsem si v sobě touhu po dokonalosti. Byla jsem velmi náročná na svoje okolí, ale především na sebe. Chtěla jsem být ve všem dokonalá. Ale ono to jaksi nešlo, protože ať jsem udělala cokoliv, pořád to nebylo „dost dokonalé“. Takže jsem většinou nebyla spokojená nejen s tím, co dělalo moje okolí, ale zase především s tím, co jsem dělala já. Byla jsem šílená perfekcionistka. Jenže tím, jak jsem toužila být dokonalá a nešlo to, jsem se logicky nemohla mít ráda.

Jak jsem začala na sobě pracovat, četla jsem různé knihy. V jedné jsem si přečetla, jak autorka psala, že teprve až se sama do sebe zamilovala, začal se jí měnit život. Přiznám se, že jsem měla pocit, že je cvok. Jak se může sama do sebe zamilovat? Co je to za blbost?

Jenže jak jsem četla více knih, tak se toto téma stále více opakovalo. Začala jsem se o to zajímat. Najednou jsem se setkala s pojmem sebeláska. Neznělo mi to hezky. Měla jsem k tomu předsudky. Nevěděla jsem, co to je, ale začala jsem na tom pracovat. Po čase mi došlo, že pokud člověk nemá rád sám sebe, tak nemůže mít rád ty ostatní.

No jo, ono se řekne „měj se ráda“. Ale pokud do té doby na sebe pohlížíte jako na strašnou bytost, která všechno dělá špatně, tak není možné přes noc na sebe změnit názor. Co s tím? Pomohly mi s tím jednak knihy, jednak různé skupiny žen na internetu. Do některých jsem vstoupila a vnímala, co se tam děje. Také jsem se účastnila seminářů a ženských kruhů…

Asi nejdůležitějším krokem na této cestě je přijmout se taková, jaká jsem. Přijmout, že jsem dokonalá právě taková, jaká jsem. Říkala jsem si to pořád dokola – přijímám, že jsem dokonalá taková, jaká jsem. Tuto mantru jsem již znala a dlouho používala, ale v souvislosti s přijetím druhých osob. Když se člověku na druhém něco nelíbí, tak je dobré si toto o něm říkat. V souvislosti sama se sebou to pro mě bylo nové a těžké. Dlouho jsem si to říkala, aniž bych tomu věřila, ale doufala jsem, že tomu časem i uvěřím. Přijetí této mantry neznamená, že bych musela souhlasit se vším, co jsem kdy udělala, ale pochopit, že to ke mně patří.

Ruku v ruce s přijetím sebe sama jde odpuštění – máme si odpustit vše, za co se na sebe zlobíme. To bylo opět ze začátku pro mě těžké. Toho, co se mi na mně nelíbilo a za co jsem se na sebe zlobila, bylo hodně. Velmi důležité je si uvědomit, že jsem člověk, a to je tvor chybující. Všichni jsme se sem narodili proto, abychom se něco učili, a při tom logicky děláme i chyby. A je to v pořádku. Vždyť na to učení máme celý život. A pokud něco nezvládneme v tomto životě, narodíme se znovu a budeme ve výuce pokračovat. I z chyb se učíme. Jen je potřeba to tak přijmout a nezlobit se za to na sebe.

V některých ženských programech doporučovali denně napsat na papír něco, za co se má žena pochválit, nebo za co byla na sebe pyšná, nebo co se jí povedlo… a pak papírek dát do nějaké nádoby. Ta se pak po čase naplní… přiznám se, že jsem to nikdy nedělala. A i tak jsem to zvládla. Píšu o tom pro inspiraci někomu, kdo by to chtěl dělat.

Začala jsem se sama chválit, když se mi něco povedlo. Kašlala jsem na známé průpovídky, jako „samochvála smrdí“… A také mně kamarádka dala zajímavou radu – pochválit se, i když něco po…, např. „To jsem ale šikovná, že jsem to tak krásně po…“ Přišlo mi to strašně šílené a legrační, ale ono to má něco do sebe. Jednak se u toho zasmějete a už se za to, co jste udělali, nesoudíte. A to je moc důležité.

Postupně to pro mě bylo snazší a snazší ruku v ruce s tím, jak jsem na sobě pracovala, protože jsem změnila mnohé dřívější návyky a zlozvyky, ale i vlastnosti… Postupně jsem v sobě objevovala tu úžasnou bytost, kterou jsem. Stále nejsem „dokonalá“, dělám chyby a každý den se stále učím, ale nevadí mi to, protože i tak jsem naprosto úžasná bytost. Učí a posunuje mě každá životní situace. Naštěstí už mám nástroje pro zvládání i těch nejobtížnějších situací.

Nyní jsem naplněná láskou jak k sobě, tak k druhým lidem.

Je to úžasný stav a pocit. Všem lidem to přeji poznat.