Řidičský průkaz skupin B a T jsem si udělala už na vysoké škole v Brně. Vhledem k tomu, že jsem u mnoha kamarádů zažila, jak si je při dělání autoškoly kdekdo dobíral, rozhodla jsem se, že o tom nikomu neřeknu. Pan učitel mi řekl, že mi to jde, tak jsme opustili trenažér a vyrazili do města. Dokonce mi svěřil i převoz své těhotné manželky. Přesto se mi podařily dva kiksy.
Jednou mi chcíplo auto uprostřed křižovatky a ten druhý se stal, když mě vzal na dálnici. Byla jsem zaskočená z rychlosti aut a nedůvěřovala jsem autu v připojovacím pruhu, tak jsem instinktivně udělala myšku do rychlého pruhu, aniž bych se tam podívala, jestli za mnou něco jede. Jelo. Ten řidič ze mě musel být úplně vedle. Naštěstí se nic nestalo. Když jsem po ulicích jezdila v traktoru, byla jsem tak vysoko, že jsem si připadala jako king. Jízdu a couvání s vlečkou jsme trénovali pouze v areálu školy.
Řidičák jsem udělala napoprvé a jela k rodičům na víkend do Humpolce. V sobotu jsem jim navrhla, že bychom mohli jet do Prahy navštívit babičku a že bych je tam odvezla. Naši s návštěvou souhlasili, ale jak bych je tam mohla odvézt, když nemám řidičák. Tak jsem ho vytáhla. Byli hodně překvapení. Nakonec táta souhlasil, že mi auto půjčí, ale jen po Prahu. Po Praze chtěl jet sám. Takže první oficiální jízdu jsem měla za sebou.
Mou zásadní školou řízení bylo mé služební auto v prvním zaměstnání – Trabant Combi. Tímto autem jsem jezdila po zákaznících a rozvážela maso, když jsem pracovala jako vedoucí zpracovny masa. Když jsem ho dostala přidělené, byla jsem v šoku, protože se řadilo pákou pod volantem. Naučila jsem se to a to auto jsem si velmi oblíbila.
Jezdila jsem jím i dost rychle, takže mě jedna zatáčka dost vynesla. „Lódny“ s masem cestovaly po kufru a můj žaludek se pohyboval také, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Od té doby si tuto zatáčku (a nejen ji) hlídám. Mám ještě jednu příhodu s trabantem – v zimě jsem jela vcelku pomalu do zatáčky, ve které byla břečka. Ačkoliv jsem kola točila, trabant jel rovně. Skončila jsem v příkopě ve sněhu. Zrovna jeli chlapi s traktorem, a když mě uviděli, zasmáli se a vytáhli mě. Prý už jsem několikátá. Trabantu nic nebylo, a tak jsem jela dál.
Jsem opravdu moc ráda, že jsem řidičák dělala v Brně, protože jsem se nebála tramvají a provozu, a tak jsem neměla problém ani vjet do Prahy. Nejezdila jsem tam jen soukromě, ale islužebně. Vícekrát jsem vezla žáky i do jiných větších měst. Jezdila jsem služebními auty a nikdy jsem s tím neměla problém.
Jednou jsem byla s kamarády na akci, kde si všichni kromě mě dali nějaký ten alkohol, a tak mi řekli, že je zpět povezu Mazdou jednoho z nich. Neměla jsem s tím problém, i když jsem takovým autem jela poprvé. Nakonec mi řekl, že jsem jela dobře, ale jestli vím, že nejsme v Anglii a jezdí se vpravo.
Nevím, jak to mají jiní řidiči, ale já si nejsem moc jistá v autě, jehož rozměry nemám zažité. Takže se snažím jet co nejvíc ke středu vozovky, abych nezasáhla svodidla, patníky…
V roce 2000 jsem si udělala skupinu E, abych mohla tahat koně. Velmi ráda autem couvám a myslím si, že dobře, ale to jsem se také nejdříve musela naučit. První mé couvání bylo v bráchově autě. Chtěl, abych ho zaparkovala couváním. Nechtěla jsem, protože jsem se v tom ještě necítila. On na tom ale trval. Tak jsem couvala, ale nedotočila jsem kola, takže jsem se opřela o sousední auto, kterému jsem nic neudělala, ale na bráchově autě to zanechalo stopu. Jinak ale, pokud to jde, teď parkuju před obchody i v zaměstnání zásadně couváním.
Když jsem si dělala E, neměli v autoškole vhodný vozík, tak jsem jezdila i couvala jen s obyčejným malým vozíkem. Takže to skutečné couvání s koňským vozíkem mě teprve čekalo. Určitě víte, jak to bylo s Daliborem a houslemi…
Jela jsem s kobylou na soustředění. Táhla jsem ji naším Citroenem a zakufrovala jsem. Jediná možnost byla vycouvat. Takže mé první couvání velkým vozíkem bylo rovnou i s koněm.
Moje největší řidičská škola a zkouška mě ale teprve čekala. Jezdili jsme se dvěma koňmi a holkami na závody do Pardubic. Jednou nás měl vézt můj známý malým náklaďáčkem, na který stačí řidičák skupiny B, E. Přijel, zapojili jsme vozík a vznikla souprava minimálně 8 metrů dlouhá. Naložili jsme koně a on mi oznámil, že ho bolí koleno a já musím řídit.
Měla jsem pocit, že spadl z višně. Ještě nikdy jsem nic takového neřídila. Řekla jsem, že to určitě ne. On na to, že pokud chci ty holky na ty závody dovézt, tak musím řídit. Co se dalo dělat? Takže jsem skutečně trasu Boskovice – Pardubice a zpět se dvěma koňmi a pěti lidmi touto soupravou jela. Zvládla jsem to. Od té doby jsem na závody vezla 2 koně ještě mnohokrát.
Vzhledem k tomu, že doma jsme měli auto, které mohlo táhnout jen jednoho koně, půjčovala jsem si vhodné auto od kamaráda a to až do doby, než jsme si domů pořídili Seata Alhambru – 2,8. Bylo to moc dobré auto, ale mělo jednu chybu. Nebyla to čtyřkolka, takže i přes svou sílu na měkkém mokrém či kluzkém terénu nemohlo zabrat. Nicméně to bylo moje nejoblíbenější auto.
Na mnoha závodech se parkuje na trávě, a to byl za mokra problém. Každopádně se považuji za vcelku zkušeného řidiče. Navíc už jsem dost dlouho dělala do „duchovna“, tak jsem si různými technikami upravovala cesty, aby se nic nestalo, aby nebyl velký provoz, chystala si parkovací místo…
Ještě mám v paměti jeden hodně nepříjemný zážitek. V našem Seatu jsme s manželem jeli z Vysočiny domů a v jednom kopci se auto zastavilo a klouzalo dolů směrem do příkopu. Bylo náledí. Byli jsme zoufalí, protože se nedalo ani řízeně couvat – auto jelo do příkopu. Volali jsme na asistenční službu, ale tam nám řekli, že máme zavolat, až budeme v tom příkopu. Byla to hodně bezvýchodná situace.
Manžel stál na brzdě a já jsem běžela k nejbližší chalupě. Až se mi podařilo se dotlouct, přesvědčila jsem muže, co mi otevřel, aby nám šel pomoct. Dostala jsem za úkol řídit a manžel s tím mužem to těžké auto, ve kterém jsme byli já a pes – doga, tlačili.
Nevěřila jsem, že se to podaří, ale zvládli to. Já jsem se snažila udržet pravou stranu auta v krajnici, kde se kola chytala štěrku, a oni to opravdu vytlačili do kopce – nejméně 100 m do místa, kde už auto jelo samo. Tehdy jsem se opravdu bála.
Vždycky jsem ráda řídila. Vždy, když jsme si s manželem pořídili další auto, „hádali jsme se“, kdo bude řídit. Chtěli jsme to oba, protože nás to bavilo. Nejdříve jsme měli Škodu 100, pak jsme krátce měli půjčenou Škodu 120, po ní následovala auta Favorit, Citroen ZX Break, Seat Alhambra a nyní máme Daciu Logana – na převážení našeho čtyřnohého miláčka – a Mazdu CX – 9.
Po městě a okolí jezdím denně, ale už několik let se mi nechtělo jezdit delší trasy a ani do Brna. A nebylo to jenom z důvodu ekologického – neuznávám jízdu auta jenom s řidičem, pokud se nejede pro nějaký těžký náklad či velký nákup, nebo pokud není možnost bezproblémového využití hromadné dopravy. Prostě jsem se necítila, něco ve mně nechtělo řídit. Bylo to divné.
Kdysi mi někdo vysvětlil, že všichni a vše funguje v kruhu. Ideálně by to mělo být na půlky – někdo si to může představit jako symbol jing a jang. Znamená to, že pokud jsou například partneři „vyrovnaní“ – každý v půlce, měl by vztah dobře fungovat. Pokud je ale jeden stažený více do sebe, to znamená pod půlkou, je logické, že ten druhý musí být agresivnější – za půlkou, aby společně vytvořili kruh. Nefunguje to tak jenom v partnerství, ale v jakýchkoliv vztazích.
Také to už dlouho učím. Například na silnici, když dojde k havárii, často je to komentováno – takoví hodní lidé, jak je to nespravedlivé… Jenže museli být pod půlkou a tím si logicky museli přitáhnout agresora, který byl za půlkou, aby vytvořili kruh. Dlouho mi nebylo jasné, proč nechci jezdit, až mi to konečně docvaklo. Prožívala jsem velmi obtížné životní období. Moje podvědomí a srdce vědělo, že jsem pod půlkou a tím bych si přitáhla nějakého agresora a bylo by zle. Proto mě takto ochránilo. Super. Jak mu jsem vděčná!!! Jak jsem ráda, že umím poslouchat své srdce a že to dělám.
Najednou zase začínám řídit i na delší trasy a nemám s tím problém. Jsem totiž opět ve své síle, ve svém středu a jsem v půlce, takže se nebojím agresorů… Proto mi teď Vesmír toho řízení posílá vcelku dost a já jsem v pohodě.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.
Vidíš, nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela-myslím ten kruh… to znamená být ve středu… co to znamená být ve středu?? Být vyrovnaná, rozvážná, „myslet“ srdcem nebo hlavou… asi tak napůl, aby bylo vše v rovnováze.. Teda sedat za volant jen tehdy, když jsem relativně v pohodě?? To se mi ne vždy daří… Vzpomínám na svůj střet s cyklistkou, to je fakt, spěchala jsem a nebyla v pohodě… Teda zajímavé a pro mne poučné… Vše souvisí se vším…
Díky Jituško.