Mám pocit, že jsem od narození samaritánka. Stále jsem měla nutkání, že musím všem okolo pomáhat. I dnes ještě hodně pomáhám, ale už jsem obezřetnější k tomu komu, proč a za jaké situace, protože už to nemám jako dřív coby životní potřebu. Doufám, že už mám v sobě „pomoc“ zvládnutou.
Ona pomoc je totiž neskutečně ošemetná věc.
Pokud chceme někomu pomáhat, dáváme mu najevo, že je tak slabý a neschopný, že si nedokáže pomoct sám.
Samozřejmě, že se můžeme ocitnout v situaci, kdy je pomoc na místě a není o čem se rozhodovat – např. když se dostaneme k dopravní či jiné nehodě, nějaký člověk omdlí, zkolabuje…
Ale mnohem častěji druhému chceme pomáhat z vlastní vůle v situaci, kde by si mohl a hlavně měl pomoci sám. Tady je potřeba si uvědomit, že se do dané situace nejspíš dostal proto, že ho ta situace má něco naučit, aby se posunul dál… Pokud mu pomůžeme, on daný problém nevyřeší, a tudíž se to bude opakovat a obvykle v mnohem těžší formě.
Nepíšu o takové pomoci, kdy někomu pomůžeme s přenesením těžké věci, stěhováním, s nějakou jednorázovou prací, s převedením přes cestu… tedy o běžných každodenních pomocech, které jsou v pořádku a o kterých nejspíš většina z nás ani nepřemýšlí a bere je za samozřejmé. Ale i u takovéto pomoci bychom o ni měli být požádáni. Ono je totiž možné, že ta osoba se má naučit si o pomoc říct. Mnozí lidé v sobě mají „mně je blbý si o to říct, doprošovat se…“ a pak jsou udření, unavení… Je to jejich cesta a volba.
Píšu o pomoci v situacích, které jsou našimi životními zkouškami. Prožíváme je všichni a měli bychom je zvládnout sami. Protože každý dostane jen takové zkoušky, které je schopen zvládnout sám.
Jedna z nejtěžších životních situací je nechat ve „sračkách“ vykoupat vlastní dítě. Dát od něj ruce pryč, aby si prošlo svými vlastními zkouškami.
Toto většina rodičů neumí, někdy se tak chovají i sourozenci, tety, strýcové… Naprosto jim nedochází, že touto svojí pomocí tomu dotyčnému vlastně velmi škodí. Já chápu, že musí být nesmírně těžké se dívat na to, jak vaše dítě droguje, opíjí se, pere se, nepracuje a krade… Ale k tomu by mělo přijít jedno uvědomění a to, že dítě není jejich majetek. Dítě se sem narodí si tu něco odžít a něco se naučit a narodí se i konkrétním – vybraným – rodičům, protože i oni se touto situací mají něco naučit. Jinými slovy – daná situace učí všechny zainteresované strany.
Takže pokud dítě právě prožívá nějaké výše zmíněné období, měli bychom ho nechat být a neusnadňovat mu to, neživit jej, i kdyby mělo skončit „pod mostem“ – samozřejmě mluvím o dítěti dospělém. (U dětí do 18 let je na místě zasahovat, ale dost obezřetně, protože nařízenými zákazy se dá hodně pokazit.) Důležité je být vnějším pozorovatelem, přijmout, že „ono to tak má“, mít v srdci klid a mír a současně být připraven pomoci, pokud o to samo dítě požádá.
Pokud ale v takové situaci druhému jeho cestu usnadňujeme, byť to děláme s nejlepším záměrem „přeci ho nemohu nechat trpět“, tak mu vlastně škodíme. To, co ho měla tato situace naučit a nenaučila – je jedno jestli díky tomu, že to sám nezvládl nebo proto, že mu ji někdo usnadnil – přijde znovu a v těžší formě!!! Tak to prostě funguje při učení se na této planetě.
Čím víc chceme někomu jinému pomoci, tím více jej obíráme o jeho sílu a tím více mu nedovolujeme projít si životní zkouškou a naopak mu tu jeho životní zkoušku ztěžujeme.
Jak už jsem psala, já jsem měla snad odjakživa „vnitřní nutkání nebo potřebu“ pomáhat. Jsem váha a váhy mají rády harmonii. Proto kdykoliv se kolem mě dělo nějaké bezpráví nebo někomu nebylo dobře, a já jsem věděla, že mohu pomoci, šla jsem do toho. Někdy doslova jako hurikán. Neřešila jsem, jestli ta druhá strana o to stojí, takže občas jsem se snažila pomoct i proti vůli dotyčné osoby. Netušila jsem výše zmíněné věci. Naštěstí dnes už to nedělám.
Například jsem celý společný život pomáhala mému – dnes již bývalému – manželovi. Kdykoliv vedle mě jen zakašlal, hned jsem ho léčila… Naprosto jsem netušila, že mu tou nemocí dává jeho tělo najevo, že něco ve svém životě nedělá dobře. Každopádně zrovna u něj jsem měla velmi alibistický, nicméně doživotní souhlas s tím, abych mu pomáhala.
Když jsem si udělala kurz reiki a začala jsem se tím zabývat, řekla jsem mu, že nás tam učili, že dotyčná léčená osoba o pomoc musí požádat a pak poděkovat. (Zvířata samozřejmě nemusí a lidé v ohrožení života také ne.) Na to on mi řekl, že mě „navždy žádá o léčení a navždy děkuje“. Zajímavé, že? A já jsem to opravdu dlouho dělala, než mi došlo, jaká je to blbost.
Také když jsem u rodičů viděla, co dělají špatně a díky tomu jsou nemocní, měla jsem snahu jim říkat, co mají dělat jinak… Vlastně až do doby, kdy mi moje učitelka řekla, že oni si sem přišli něco odžít a ačkoliv je ta jejich realita zbytečně náročná a bolestivá, chtějí si ji takto prožít. Musela jsem to v sobě zvládnout a přijmout, že oni to holt takto mají. Takže jsem v našem vztahu změnila to, že pokud chtějí radu a pomoc, tak si o to sami řeknou. Stále jsem jim k dispozici. Oba to už občas využívají a já jsem ráda.
Pokud je člověk takto založený, měl by si hlídat, aby se pro druhé nerozdal na úkor sebe. Tedy pokud mu to pak vadí. Pokud mu to takto vyhovuje a dělá to rád, tudíž je to jeho volba, tak je to v pořádku. Ale pravděpodobně se mu to nepříjemně vrátí. Také bývá dobré si hlídat, aby jeho okolí jeho dobrosrdečnosti a snahy pomáhat druhým nezneužívalo.
Já vím, že pro mnoho lidí to bude znít sobecky a nepřijatelně, ale vždy by člověk měl mít na prvním místě sebe. Vůbec to není myšleno sobecky. Pokud budete myslet na sebe na úkor druhých, je to sobecké. Ale pokud budete mít na prvním místě sebe s láskou a pokorou, tak to naopak pro ty druhé bude přínosem. Abych mohla dobře pomáhat druhým, musím být sama v pohodě a ideálně šťastná a spokojená.
Ale i to, že chceme někomu pomáhat, znamená, že si to potřebujeme zažít!
Když začala válka na Ukrajině, vůbec jsem necítila potřebu jim jakkoliv pomáhat. Když pominu to, že se nepřikláním ani na jednu stranu bojujících, napadalo mě, jestli nejsem cynická nebo divná… No a pak jsem se dozvěděla věc, která se mnou velmi rezonuje a která tyto myšlenky zahnala.
Každý jsme na jiné úrovni a každý máme jinou potřebu toho, co potřebujeme odžít. Takže ti, kteří nemají v sobě zpracovaný boj, jedou přímo do konfliktu bojovat. Ti, kteří vnímají silnou potřebu pomáhat, jedou pomáhat na místo konfliktu. Ti, co tu potřebu mají slabší, vybírají věci, peníze… a posílají jim to tam. Ti, co ji mají zase na jiné úrovni, si berou uprchlíky k sobě domů… No a ti, co už mají pomoc naprosto zvládnutou, to neřeší. Není to sobecké ani necitlivé! Jsem ráda, že jsem správně.
Nikoho druhého neodsuzuji ani neposuzuji. Každý to jen máme jinak a já to respektuji. Dalo by se očekávat, že od druhých očekávám, že mě také budou respektovat. Ale protože už mám zvládnuté i to, že je mi fuk, co si o mně druzí myslí, tak nic neočekávám. Ať už se k čemukoliv staví jakkoliv, je to jejich cesta.
Pokud nás nějaké jednání druhých štve, je to náš problém…
Například jednání nějakého politika. Pokud nás štve, není to o něm, ale on nám tím zrcadlí něco našeho. Proto bychom si to v sobě měli zpracovat. Také se mi to občas ještě stane. Jakmile si to uvědomím, čistím… Pokud nevíte jak, pomohu vám s tím, nebo si stáhněte můj eBook zdarma.
Když jsem se se svojí učitelkou bavila, že jsem se účastnila meditace za mír, přišly další AHA momenty. Dávala mi otázky typu „A oni v sobě nemají mír? Oni v sobě nemají lásku? Oni nemají sílu konflikt zvládnout? …“ Uvědomila jsem si, že jim „posíláme“ to, co mají, a tím, že se jim tolik pomáhá, se jim dává najevo, že jsou tak slabí a neschopní, že to sami nezvládnou…
Bylo mi řečeno, že pro ukončení konfliktu udělá babička, která si vyšla do lesa, sedla si pod strom a rozjímá s naprostým klidem v srdci, mnohem víc, než ti, co tam posílají zbraně či jinou pomoc. Jednoznačně s tím souzním. Ten klid a mír v srdci se totiž šíří… Jinými slovy, čím více lidí bude mít v srdci naprostý klid, tím dřív může jakýkoliv konflikt skončit.
Bohužel si plno lidí neuvědomuje, že tomu, na co myslí a co řeší např. v rozhovorech…, dává energii a vlastně to tím živí…
Dnes se prapodivně žije „válka v přímém přenosu“. Píše a mluví se o ní ve všech médiích, řeší ji lidé doma, v práci i v restauracích… Nikomu z nich nedochází, že jí tím dávají energii a že ji tím živí. Také naprosto nesouhlasím s kroky naší vlády – především s posíláním zbraní, ale tím, že bych to s někým rozebírala, bych to živila. A to nechci. Lidé by si opravdu měli pořádně zvážit, koho ve volbách volí…
Proto – pokud máme potřebu pomáhat, pomáhejme, ale pokud ji nemáme, tak nepomáhejme a hlavně se za to nesuďme. Jsme i tak správně.
Světu nejvíc pomůžeme tím, že budeme šťastní a spokojení, nebudeme nikoho za nic soudit a budeme mít v srdci naprostý klid a mír.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.