Tak nějak mám pocit, že plno lidí zapomíná, že k životu patří i smrt. Lidé se rodí a umírají, stejně jako zvířata, rostliny… Něco končí a něco nového začíná.
Moc lidí řeší, že někdo umřel, jak je to hrozné… Co je na tom hrozného? Všichni jsme si narození na tuto planetu zvolili, včetně toho, co se tu máme naučit. Přesněji řečeno si to zvolila naše duše. Stejně si naše duše volí odchod z této planety „nahoru“.
Někdo řekne, že když umírá starý člověk, je to normální, ale když umírá mladý, je to hrozné. Myslím si, že pro nás ostatní není podstatné, jak dlouho tu člověk byl, ale jakou stopu za sebou zanechal, a pro něj samotného, co se tu naučil a jaký život prožil.
Já jsem si to nejvíce uvědomila, když umřela princezna Diana. Ačkoliv tu byla velmi krátce, neskutečně ovlivnila svět. Podobně to bylo s Ježíšem. Lidé se často zaměří na tu „hrůzu“ odchodu, místo aby si uvědomili, co tito lidé pro svět udělali, jaký odkaz tu zanechali pro všechny ostatní. Přiznám na rovinu, že oba velmi ovlivnili můj život.
Všichni respektujeme volbu duše se sem narodit, ale ne každý respektuje volbu duše odejít. Narozené dítě všichni oslavují a vítají, ale odchod člověka jakéhokoliv věku často doprovázejí šílenými komentáři… Navíc kdo z nás zná záměr cizí duše? Jak víme, co si sem přišla prožít, co se chtěla naučit… Mnozí neznají záměr ani vlastní duše, natož pak té cizí.
Moc se mi líbí postoj východních zemí ke smrti. Nejen, že se oblékají do bílé, či jiných světlých barev, ale odchod člověka vesele oslavují. Vždyť ať už tady prožil cokoliv, teď už mu je dobře. Od lidí, kteří „okusili“ odchod – ať už klinickou smrtí či jinak – je známé, že „tam“ už je nádherně, lehce. A jestli člověk odešel „brzy“, určitě k tomu měla jeho duše nějaký důvod. Třeba i najít si pro další inkarnaci jiné tělo.
Velmi často ten odchod zvolí duše proto, že daný člověk ji ignoruje a prosazuje si své „názory“ bez ohledu na ni. Kdysi mi to bylo vysvětleno takto: Duše je řidič auta, auto je člověk. Dokud auto jezdí tak, jak jej duše řídí – prostě v souladu s ní, je všechno v pořádku. Jakmile se auto vymkne kontrole a osamostatní se a začne jezdit proti přáním duše, duše začne „stávkovat“ a snaží se auto usměrnit – např. různými nemocemi. Pokud ale se její snaha mine účinkem, může se rozhodnout to tu skončit a najít si „lepší“ auto.
Stejně tak je naprosto nesmyslné někomu do jeho voleb mluvit. Lékaři dědečkovi řeknou, že pokud bude pít alkohol, kouřit, jíst tučné maso…, tak brzy umře, ale pokud to dělat nebude, může tu být ještě dost let. A teď to dilema. Chci si užívat život podle sebe i za cenu, že odejdu dříve? Nebo tu chci být za každou cenu déle a budu se omezovat a nebudu spokojený? No ale kdyby to bylo jen na něm…
Jenže nastoupí manželka – partnerka a děti, a ti budou chtít striktně dodržovat to, co řekl doktor… bez ohledu na přání a volbu dědečka. Jsem přesvědčená, že sice mohou dědečkovi sdělit svůj názor, ale rozhodnutí by měli nechat na něm. Bohužel to často vypadá jinak a dědeček je nucen je poslouchat a jít proti své vůli. Krásně to ukazují i některé české filmy.
Za naprosto šílené považuji, že v některých městech České republiky vloni malovali na zem bílé kříže za zemřelé na covid. PROČ? Jaký to dává smysl? Vždyť si to ty duše vybraly. Je úplně jedno, jestli si to duše vybere přes nemoc, autonehodu, nějaký úraz, v boji… Pořád je to obvykle její volba. Její volba to nejspíš nebude vraždou…, ale to nechci rozebírat. Maluje snad někdo kříže za smrt na chřipku, rakovinu…? Proč taky, bylo by to stejně nesmyslné.
Někdo umře naprosto náhle a nečekaně a rychle. A opět jsou z toho lidé špatní. Proč? Byli by raději, kdyby ten dotyčný onemocněl a dlouho se trápil a umíral na nějakou nemoc? Není takováto rychlá smrt naprosto milosrdná? A že to okolí nečekalo, no a co? Copak kdokoliv musí svůj „odchod“ někomu oznamovat???
Stále bychom měli žít tak, jako by kterýkoliv den měl být naším posledním, a s druhými lidmi jednat a chovat se k nim tak, jako bychom je viděli naposledy. Neodkládat něco na potom. Já se mu omluvím potom, já s ním něco urovnám potom, já se s ním zase začnu bavit potom, já si s ním o něčem promluvím potom… Po čem? A co když už tu potom nebude on nebo já? Prostě žít tady a teď a svůj život si tvořit krásný a tak, aby se člověk za sebe nemusel stydět.
Mnoho lidí poté, co jim umře např. pes, řekne, že už si dalšího nepořídí, protože by jim zase umřel… A to umírání… Opět to je nepřijetí a nepochopení zákonitostí života. Já už jsem žila se třemi psy po sobě a všichni umřeli. Když jsem na nich viděla, že nejspíš odejdou, tak jsem jim řekla, jak moc pro mě znamenali, poděkovala jsem jim za všechno, co pro mě udělali, za náš společný život…, omluvila jsem se jim za všechno, kdy jsem jim – byť nechtěně – ublížila… Řekla jsem jim, že kvůli mně tu zůstávat nemusí, takže pokud už chtějí jít, tak ať jdou.
U dvou jsem cítila, že tu zůstávají kvůli mně, tak jsem je „propustila“, ačkoliv jsem cítila to vzájemné pouto a věděla jsem, že mi budou moc chybět, a rozhodně to tehdy pro mě nebylo lehké. Všichni tři odešli bez pomoci veterináře a bez toho, aby trpěli. Bylo to rychlé. Ten třetí mi umřel v náruči. Byl to velmi silný okamžik, protože on to tak chtěl a přišel za mnou, abych u toho byla a s odchodem mu pomohla. Stejným způsobem mi umřela moje 19-letá kočka. Mrzelo mě, že jsem u toho nebyla i u těch dvou předcházejících, ale všechno je tak, jak má být.
Bohužel často lidé tady „drží“ i člověka, přesněji jeho duši. Někdo umírá a rodina ho přemlouvá, aby ještě neodcházel, čímž mu odchod stěžují. No a když někdo umře a pozůstalí bědují, co jim to udělal, jak je tu mohl nechat a odejít…, tak tím často drží tu duši tady. Také proto je mezi námi plno duší, které nemohou „nahoru“. Naštěstí jsou mezi námi „převaděči“, kteří jim pak pomáhají s odchodem.
Já už mám dlouho svůj „rozlučkový rituál“. S každou odcházející mně blízkou bytostí – je jedno, jestli je to člověk nebo zvíře a jestli jsme se osobně znali nebo ne – se v duchu rozloučím tak, že jí poděkuji za všechno, co pro mě ať už vědomě či nevědomě udělala…, omluvím se jí a poprosím ji za odpuštění všeho, čím jsem jí jakkoliv ať už vědomě či nevědomě ublížila, a popřeju jí šťastnou cestu nahoru a ať se tam má dobře.
Také se stává, že se lidé rozhodnou odejít vědomě – nějakým způsobem sebevraždy. Někdy se bojí bolesti či jiných stavů u vážných nemocí, jindy nezvládají svůj život po psychické stránce… Ať už je jejich důvod jakýkoliv, opět by je za to neměl nikdo soudit. Když pomineme, že se má za to, že si tím ztěžují svůj příští život, tak je to opět jen jejich věc a ostatní by to měli bez soudů přijmout.
Žijeme na této krásné planetě, tak přijměme její zákonitosti, mezi něž patří, že vše má začátek a konec, a tudíž, že k životu zákonitě patří smrt a že každá duše má právo si svůj odchod zvolit. Tím je myšleno zvolit si i čas i způsob svého odchodu. Je velmi důležité tuto její volbu respektovat u všech živých tvorů.
Pokud budeme žít v souladu se svojí duší, budeme na ten náš okamžik připraveni a můžeme jej i ovlivnit.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.
Dobrý den,
volí si duše i místo/a kde bude žít? Jestli chce řídit auto?
Dobrý den,
kam se chce narodit, si opravdu volí. Souvisí to i s tím, co si potřebuje zažít a co už ne, protože to zažila již dříve… Například pokud již byla „křovákem“, tak si teď zvolí jinou lokalitu. Někde jsem slyšela, že se v každém dalším životě posunujeme po planetě o stovky nebo tisíce km (Číslo si už nepamatuji). Ale jestli je to pravda opravdu nevím.
A jestli chce řídit auto – myslím si, že to záleží na člověku a jestli je v souladu se svojí duší. Znám lidi, kteří mají řidičák a neřídí, a také lidi, kteří si ani nechtějí udělat řidičák. Něco je vede neřídit. Možná intuice, možná napojení na duši…