Už od dětství mě bavilo někoho něco učit. U koní jsem brzy vedla a učila mladší děti jezdit na koních. Časem jsem si k tomu při vysoké škole udělala i oprávnění – cvičitelské zkoušky.
Na gymplu mě jednou náš třídní učitel – matematikář – pověřil, abych za něj vedla hodinu, když nebyl ve škole. Den před tím za mnou přišel na internát a vysvětlil mi látku, kterou mám učit. Kupodivu to na vedení prošlo a pouze byla určená učitelka, která přišla nahlédnout do třídy, co se tam děje. Když vešla a zjistila, že je tam klid a já učím, tak zase odešla. Moc mě to bavilo a snažila jsem se to vysvětlit i těm „nejtupějším“ spolužákům.
Po gymplu jsem řešila, na kterou vysokou školu jít. Zvažovala jsem vysokou zemědělskou – agronomickou fakultu – obor zootechnik. Rodičům se to vůbec nelíbilo – oba v zemědělství pracovali, měli vystudovanou vysokou zemědělskou, ale obor provoz a ekonomie – tak se snažili mě od toho odradit.
Domluvili mi na prázdniny po třetím ročníku brigádu na státním statku v kravíně, kde jsem první týden byla se zootechnikem, a pak jsem 2 týdny byla v jiném kravíně a zastupovala jsem zootechničku, která byla na dovolené.
Opět mě práce bavila, a ačkoliv jsem musela brzy vstávat, domů jsem jezdila hodně nadšená. Rodiče byli naštvaní, protože mi to chtěli zprotivit, a měli pocit, že naopak mě pro to získali ještě víc. Tak nakonec rezignovali a dovolili mi vysokou zemědělskou, ale rozhodli, že musím jít na provozně-ekonomickou fakultu, protože tento obor má širší uplatnění.
Jak já jsem těm na agru záviděla jejich předměty a štvaly mě ty moje! Tak jsem aspoň na agronomické fakultě na katedře chovu koní dělala „pomvěda“ (pomocnou vědeckou sílu) a po čtvrtém ročníku jsem místo do pátého ročníku odjela do Francie na stáž do jedné soukromé parkurové stáje (měla jsem na výběr mezi touto stáží a stáží ekonomickou do Německa).
Jenže po škole se ukázalo, že to od rodičů byl dobrý tah. Když jsem byla ve 3. ročníku, prožila jsem s ostatními spolužáky sametovou revoluci a změnu ve společnosti, díky které padl můj původní záměr – zůstat po škole v zemědělství.
Po vysoké mě život zavál do Boskovic, kde jsem nastoupila na školní statek jako zástupce vedoucí zpracovny masa, kterou jsem po čase prakticky vedla, pak jsem ještě dělala vedoucí ve velkoskladě plzeňského piva a následně účetní ve dřevovýrobě…
Ale ihned po státnicích jsem si dálkově dodělala pedagogické minimum a od roku 1995 jsem nastoupila na střední školu učit ekonomické předměty. Kromě toho jsem brzy začala vést účetnictví jedné hospodě. Důvod byl ten, že jsem chtěla při výuce účetnictví vědět, o čem učím.
Dnes bohužel učí spousta lidí, kteří neprošli praxí a učivo mají jen teoreticky nastudované ze školy. Je to smutné, ale jsou tak nastavené i vysoké školy. Je velmi moderní absolventům nabídnout doktorandské studium a nechat je rovnou učit… Jak taková výuka často vypadá, se dozvídám od svých bývalých žáků. Už vícekrát jsem od nich slyšela, že toho ode mě uměli víc než jejich učitelé na VŠ a že je opravovali… Na jedné straně mě to těší, na druhé straně to říká něco o našem školství.
Navíc jsem od roku 2000 převzala jezdecký klub, kde doposud učím děti lásce ke koním, péči o ně, komunikaci s nimi a samozřejmě jízdu na koni.
Ve škole jsem se cítila jako ryba ve vodě, protože mě učit moc bavilo. Ale opět tu vyvstávala ta moje snaha o dokonalost. Dostali jsme učební osnovy a já jsem to chápala tak, že to, co obsahují, mám žáky naučit. Tak jsem se o to snažila. Navíc jsem silně vnímala, že učím maturitní předmět, a ještě k tomu takový, který by je mohl slušně živit. Šla o mně pověst, že jsem moc náročná. Moc jsem nechápala, když mi žáci říkali, že s jinými kolegy se v „mých“ předmětech učili o mnoho méně, bez ohledu na osnovy. Také jsem se od nich dozvídala, že sice třeba mají jedničku z účetnictví, ale vůbec ho neumí…
Neumím něco flákat. Vždy se snažím všechno dělat nejlíp, jak to jde. Učit mě bavilo moc, ale nebavilo mě známkovat a hodnotit. Žákům jsem dávala prakticky skoro neomezené množství opravných pokusů, ale chtěla jsem, aby se tu látku naučili. Postupem času mě už také čím dál víc nebavilo žáky přesvědčovat, že se mají učit, že to dělají pro sebe… Nemohu říci, jestli dříve byli žáci lepší, nebo horší, ale určitě byli více motivovaní.
Čím déle jsem učila, tím bylo poměrově více těch nemotivovaných, co chtěli školou jenom prolézt, oproti těm, kteří se chtěli něco naučit. Ale i tak jsem měla ohromnou zpětnou vazbu od těch, co se ekonomikou nebo účetnictvím buď začali živit přímo po škole anebo šli na vysokou. V obou případech mi říkali, že vycházeli z toho, co jsem je naučila, jak jim to usnadnilo práci či studium… Ujišťovalo mě to v tom, že to dělám dobře. Navíc se na mě každý rok někteří bývalí žáci obracejí, abych jim zpracovala daňové přiznání…
Za mého dětství jsme se po příchodu od zkoušek navzájem tázali: „Za kolik?“ Dnešní studenti se ptají: „Máš to?“ Je jim jedno, za kolik. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že mě baví učit, ale motivované lidi, které nebudu muset známkovat. Nakonec jsem ze školy po 26 letech odešla. Ale důvodem nebyli žáci ani výuka.
Našla jsem se v kurzech. Do kurzů chodí lidé dobrovolně, protože se to chtějí naučit a nemusím je známkovat. Je to super. Moc mě to baví. A opět už mám úžasnou zpětnou vazbu.
Jak jsem sebe postupně vzdělávala ohledně přístupu k životu, etikoterapie, léčitelství…, bavilo mě i tyto znalosti dál předávat, pomáhat druhým. Dnes učím, jak přistupovat k životu, aby byl člověk zdravý a pokud možno šťastný a aby si zbytečně nevytvářel nějaké bloky a zátěže. Těmi si člověk nejenom komplikuje život, ale hlavně zhoršuje zdraví.
Učím to své žáky, děti u koní, kamarádky a kamarády… – samozřejmě jen ty, kteří o to mají zájem. Někdy se ale musím hlídat, abych to nepředávala i lidem, kteří o to nestojí, a kterým to, že nejsou zdraví a spokojení, vlastně vyhovuje. Ale to si samozřejmě většinou neuvědomují a nepřiznají.
Zatím jsem oficiálně učila jen na kurzech ekonomických předmětů – především účetnictví, ale cítila jsem, že bych už chtěla vést i kurzy týkající se toho, co mě už delší dobu velmi naplňuje. Tak jsem si doplnila vzdělání, protože praxi jsem už měla dostatečnou, a už vedu i kurzy Access Bars.
Mám z toho velkou radost, protože tuto techniku považuji za výjimečnou, s velmi širokým uplatněním. Bylo by ideální, kdyby ji umělo co nejvíce lidí a mohli ji aplikovat ihned, když je třeba. Např. přijde domů partner (nebo dítě, rodič…) rozhozený (z práce, ze školy…) a vy mu ihned dáte Access Bars. Dotyčná osoba je v pohodě a vy máte klidnou domácnost. Vy si je také necháte od někoho dát…
Dále učím lidi změnit přístup k životu v souladu s jejich duší, protože většinu z nás to nikdo nenaučil. I já jsem si k tomu musela dojít po své dlouhé a strastiplné cestě. Učím lidi, že by měli mít především rádi sami sebe a volit si život pro sebe tak, aby žili život svůj, ne někoho jiného.
Dříve jsem si myslela, že u některých věcí je nejlepší metoda výuky jít druhým lidem příkladem, tedy žít a dělat věci tak, jak považujeme za nejlepší, a u některých věcí i tak, jak chceme, aby to dělali druzí. Ale u koní jsem zjistila, že to takto často nefunguje.
Ačkoliv jsem práci kolem koní dělala pečlivě, děti většinou vše rychle odbyly… Musela jsem je často opravovat a vracet, aby svou práci opravily. I čištění koní vcelku odbývaly a odbývají i nadále… a já je stále opravuji… Nejednou mi rodiče dětí řekli, že se u mě u koní jejich děti naučily pracovat…
Ono je kolem koní hodně práce. Není možné jenom jezdit, jak si mnohdy děti představují (a bohužel někdy nejen děti). A pokud se člověk není ochoten dobře o koně postarat nebo mu péči zajistit, neměl by na něm mít právo jezdit a už vůbec by neměl koně vlastnit. Bohužel žijeme v době, kdy se takové věci vcelku běžně dějí.
Učení je ale vždy oboustranné. Neučím jenom já ty druhé, ale vždy je to vzájemné. Učí mě i ty děti, učí mě zvířata, kamarádi, klienti, partner… Rodiče a obvykle i partner se o to většinou snaží vědomě. Do určité doby to tak funguje, ale později je to (stejně jako s těmi ostatními jmenovanými) spíš na nevědomé úrovni, protože například dělají věci, které se mi nelíbí nebo s nimi nesouzním, a je na mně, jak se s tím vypořádám.
Naopak často snaha rodičů, partnera… o poučování dospělého člověka působí kontraproduktivně, pokud si o to daný člověk sám neřekl. Většina dospělých lidí nemá ráda, když je stále někdo poučuje.
Já většinou jen radu či pomoc nabídnu a nechám na druhé straně, jestli o ni stojí, nebo ne. A stejně většinou „jen“ řeknu, jak bych danou situaci řešila já a vysvětlím proč, a nechám na tom druhém, jestli to udělá také tak, nebo jinak.
Plno dětí se těší, až ukončí školu, že už se konečně nebudou muset učit. Jsou ale na omylu. Všichni se učíme celý život.
Učení je totiž smyslem života na této planetě.
Jsem průvodce osobním rozvojem. Pomocí Access Bars, Techniky kvantového doteku matrixu, Masáže 5 kontinentů a dalších technik osobního rozvoje pomáhám svým klientům najít efektivní a pravdivou cestu ke změně jejich reality a vytvoření si vlastního šťastného života.