Jak už jsem psala dříve, každý si svůj život tvoříme. Něco děláme podvědomě, něco vědomě. Na podvědomé úrovni nám v tom „pomáhají“ podvědomé programy, které jsme získali v průběhu života. Mnohé jsme převzali v dětství. Většinu od rodičů, sourozenců, kamarádů, ale také od učitelů, lékařů, vedoucích kroužků… Některé jsme si vytvořili, když jsme se snažili něco zakrýt… Například

Také jste si všimli, jak málo spolu lidé komunikují, a když, tak o naprosto nedůležitých věcech? Navíc díky časté komunikaci za pomoci mobilů je ta konverzace velmi stručná, i jednoslovná? Chybí upřímnost a otevřenost. Mnozí lidé řeší druhé lidi místo sebe, a kupodivu řešením (pomlouváním) druhých dokáží strávit spoustu času. Přitom jediní, koho můžeme změnit,

Už vícekrát jsem se zmínila, že někdo na sobě nepracuje a někdo ano. Nemusí na sobě pracovat nikdo a navíc každý to máme jinak. Moc záleží na tom, s jakými úkoly jsme se do tohoto života narodili, co jsme se sem přišli naučit, co si odžít… A i tak, pokud to, co jsme si naplánovali, nesplníme,

Nedávno jsem byla na besedě s jaderným a kvantovým fyzikem profesorem Janem Rakem a on tam řekl jednu zajímavou myšlenku, se kterou velmi souzním: Mezi lidmi je rozšířeno 5 strachů, na kterých je založeno jejich „ovládání“ – strach ze smrti, chudoby, nemoci, stáří a z nedostatku lásky. V knížce Jak přelstít ďábla jsem se dozvěděla, že jich je

Peníze – to je pro mnohé lidi přímo zaklínadlo. Já jsem v ekonomice učila, že je to platidlo, prostředek směny, uchovatel hodnoty…, ale na peníze existuje spousta různých úhlů pohledu, například: Peníze kazí charakter člověka Peníze jsou špinavé Kdo má hodně peněz, musel je nakrást Peněz k životu stačí málo Kdo má a utrácí moc peněz,

Hodně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli článek, který jsem napsala už v lednu, mám nebo nemám zveřejnit. Až teď jsem se rozhodla, že ano, protože situace v naší zemi se dobře nevyvíjí a lidé jsou buď slepí, nebo dělají, že to nevidí. Můj názor je, že jsou mnozí „očarovaní“. Někdo nad naši zemi „hodil pole“ a mnozí

Jsou lidé, kteří mi vyčítají, že žiji v nějaké své bublině odděleně od reálného světa. Ale tak to není. Já vnímám dění okolo, ale nežiji to. Moc se mi líbí věta: MŮJ ÚHEL POHLEDU TVOŘÍ REALITU, REALITA NETVOŘÍ MŮJ ÚHEL POHLEDU. A přesně tak to vnímám. Jak už jsem psala dříve, všechno okolo nás je jen

Největším mým AHA momentem bylo uvědomění, že si celý svůj život a všechny situace tvoříme my sami. Samozřejmě, že když jsem tuto informaci dostala poprvé, tak jsem ji nebyla ochotna přijmout – s tím, že bych musela být naprostý magor, abych si tak těžký a složitý život sama tvořila. Vím to už dlouho, ale ne vždy

Mám pocit, že jsem od narození samaritánka. Stále jsem měla nutkání, že musím všem okolo pomáhat. I dnes ještě hodně pomáhám, ale už jsem obezřetnější k tomu komu, proč a za jaké situace, protože už to nemám jako dřív coby životní potřebu. Doufám, že už mám v sobě „pomoc“ zvládnutou. Ona pomoc je totiž neskutečně ošemetná věc.

Tak nějak mám pocit, že plno lidí zapomíná, že k životu patří i smrt. Lidé se rodí a umírají, stejně jako zvířata, rostliny… Něco končí a něco nového začíná. Moc lidí řeší, že někdo umřel, jak je to hrozné… Co je na tom hrozného? Všichni jsme si narození na tuto planetu zvolili, včetně toho, co se

Asi ledaskoho napadne, proč mám tak široký záběr a pomáhám jak lidem, tak zvířatům, ale ono je to úzce provázané. Byla bych moc ráda, kdyby byli všichni lidé šťastní. Současně je dobré být i zdravý. A k tomu jim pomáhám. Hodně lidí má i nějaké zvíře.  Bohužel obvykle, když není v pohodě a zdravý člověk, nebývá zdravé

Už od dětství mě bavilo někoho něco učit. U koní jsem brzy vedla a učila mladší děti jezdit na koních. Časem jsem si k tomu při vysoké škole udělala i oprávnění – cvičitelské zkoušky. Na gymplu mě jednou náš třídní učitel – matematikář – pověřil, abych za něj vedla hodinu, když nebyl ve škole. Den

Léčením se zabývám už dlouho. Postupem času jsem se učila více metod, jak pomáhat lidem i zvířatům. Docházela jsem k tomu, že pro zdravé tělo je potřeba i zdravá mysl a zdravý přístup k životu. Nemám teď na mysli přímo stravování, pohyb…, i když to k tomu samozřejmě také patří. V roce 2019 jsem každou první sobotu

Už ve škole jsem se ptala žáků, jestli vědí, jaká činnost je pro náš život nejdůležitější. Co děláme nejčastěji? Jako nápovědu jsem uvedla, že to děláme denně. Neuhodl to nikdo. Je to volba. Ráno volíme, jestli vstaneme, nebo ne. Pak jestli se umyjeme, nebo ne. Pak jestli se nasnídáme, nebo ne, pak jestli si dáme

Řidičský průkaz skupin B a T jsem si udělala už na vysoké škole v Brně. Vhledem k tomu, že jsem u mnoha kamarádů zažila, jak si je při dělání autoškoly kdekdo dobíral, rozhodla jsem se, že o tom nikomu neřeknu. Pan učitel mi řekl, že mi to jde, tak jsme opustili trenažér a vyrazili do města. Dokonce mi

Vyrůstala jsem v prostředí a v době, kdy se obecně bralo, že máme myslet na druhé, protože myslet na sebe je sobecké. Proto jsem taková byla a také jsem se tak chovala. Upřednostňovala jsem přání a potřeby druhých, řešila, jestli je druhým lidem dobře, jestli jsou zdraví… Vnitřně jsem byla přirozeně odmala samaritánka. Jednak mě k tomu vedli,

Každý z nás si svoji realitu tvoříme. Uvedu příklad z mé vlastní dovolené. Před lety jsme byli s manželem na dovolené v Řecku na Thassosu. Já jsem si dovolenou v Řecku už dlouho přála, takže když jsme tam jeli, říkala jsem si a žila jsem to, že jedu na svoji dovolenou snů. Tehdy jsem ještě neuměla techniky, které umím